DC Lísek 2013

Byl to těžký rok. Mnoho úkolů, mnoho zkoušek, bakalářka a člověk se ani neměl čas rozhlížet do stran. Naštěstí na to není sám. ON je se mnou v každé chvíli a na každém místě. Ve všem co dělám, vidím jeho rukopis a všude, kde si nejsem jistý, se ptám sám sebe… Co by chtěl ON? Po zralé úvaze učiním rozhodnutí a po čase se ohlédnu – bylo to opravdu podle jeho vůle? Nebo jsem do toho vložil příliš velký díl svého přání a mělo to být jinak? A když už to bylo kostrbaté, co mi tím chtěl říct? Jaké moudro a zkušenost si mám odnést? V mnoha případech toto uvažování bylo jedinou byť pravidelnou modlitbou v uplynulém roce. Člověk neviděl nalevo a ni napravo – nebyl čas. Čím déle to tak bylo, tím více mu to bylo vlastní. Až nakonec tento dlouhý tobogán skončil a následoval skok do bazénu. Tam je klid. V hlavě však stále hučí divoká voda ze skluzavky. Člověk se zastaví a musí učinit nový plán, zaplavat si v bazénu nebo jít znovu na tobogán nebo úplně někam jinam.

Přišly letní měsíce, já stál v bazénu a v hlavě mi stále hučela divoká voda uplynulého roku. Viděl jsem, jak mě tento rok změnil, ale při pohledu na přátele okolo mi přišlo, že se na ně dívám přes sklo akvária. Nerozumím jim. Čekám jaký úkol a shon bude následovat. Místo toho oni se vesele baví v klidu a míru. Nechápu. Při pohledu zpět si uvědomuji, že jsem se změnil. Kladu si otázku, zda se s tím novým JÁ ztotožňuji nebo je to nános těžkostí posledního roku.

Cítím zmatek. Abych neupadl do velké deprese, snažím se tento fakt umlčet. Nabírám si brigády na celý měsíc červenec a tím pokračuji v nastoleném tempu uplynulého roku. Vidím nové skutečnosti. Pracuji s lidmi, kteří nemají žádný život. Dělají celé týdny za minimální peníze jen proto, aby měli na jídlo a bydlení. Stále víc cítím, že jít znovu na tobogán a zažít hučící hlavu není můj styl. Nechci, aby se stal mým standardem. Ale co udělat jinak? Vím, že bych chtěl změnit sám sebe, ale nevím jak. Chtěl bych se vrátit o dva roky zpět, kdy jsem se bavil vesele s tolika lidmi, a bylo to fajn. Takovou osobnost bych přál sám sobě. Jen ji obohatit o uplynulé události těch dvou let. Ale jak?

Přemýšlím nad tím, kam vlastně směřuji. Kdo vlastně jsem? Jaký je toho všeho smysl? Táži se, … ale je ticho. Obvykle se divám před sebe a existuje nějaký cíl, k čemu se upínám a zároveň hledám odpověď, jestli je to i vůle Boží. Nyní vidím velký milník v tom, zda mě začne bavit můj nový obor, na který nastoupím. Je to obor nelehký, dvouletý. Podívám-li se ale do dáli při myšlence na jeho ukončení vidím pohled do nekonečné louky, která se otvírá do všech stran přede mnou. Ale není v ní žádný sloup, kopec, domek nebo vesnice. Je to pohled do neznáma, bez pevného bodu. Táži se, zda ten bod někdy uvidím, nebo zda na té louce leží někde na zemi něco, co nasměruje mé kroky jinam. V této velké nejistotě se uklidňuji tím, že pán Bůh to má naplánované a budu-li mu naslouchat, nemusím se bát. Podívám-li se ještě kousek za obzor krajiny, výhled že bych měl pracovat v oboru, který studuji, nedokážu si to ani představit. Tuto nejistotu utišuji tím, že to je daleko a nikdo neví, co mě na mé cestě potká.

Rozhodl jsem se jet na duchovní cvičení

Byl jsem na nich už několikrát. Je to nevšední zážitek všedního dne. Pět dnů na tábořišti uprostřed lesa, nepopsatelná nebeská klenba plná hvězd nad námi. Planetárium se může jít schovat. Bývá nás maximálně patnáct lidí a hodně času člověk tráví sám se sebou v tichu. Máme 3 – 4 meditace za den a po nich vždy čas na rozjímání. Člověku to vždy pročistí mysl, tedy až poté co si projde úvodní fází, kdy se mu na mysl dere nespočet nejasných otázek. Další dny na ně člověk hledá odpověď a snaží se z nich dostat. Nedílnou součástí je také diskuse o tématech s ostatními. Někdy to může být zajímavější a přínosnější než celá cvika. I to se mi už v minulosti stalo. Letos jsem nevěděl, co od cvik čekat. Jel jsem se nechat překvapit, co mi Pán nachystal. V průběhu prvních meditací jsem oněměl v úžasu, protože téma cvičení se letos zaměřovalo na osobnost člověk a já žasl, že každá meditace mi dává kousek mozaiky, z které se skládá a oživuje mé vnitřní JÁ a odpadá zahořklost, pesimismus uzavřenost a další věci. To si nikdo nenaplánuje. To musí být darováno.

Světlo na konci tunelu

Čím více se blížil konec obnovy, začal jsem si uvědomovat, že odjezdem skončí chvíle, kdy 100% času mohu věnovat přemýšlení o sobě a zároveň jsem nechtěl připustit, aby mi věci, ke kterým jsem dospěl, protekly mezi prsty a já nevěděl a zapomněl důležité myšlenky, na kterých jsem chtěl stavět svou práci na sobě samém.

Duchovní cvičení se chýlí ke konci. Zbývá pá hodin času do závěrečné mše a pak se vydáme opět do světa, z kterého jsme byli vytrženi, a před kterým jsme utekli, abychom mohli naslouchat Bohu, který často téměř šeptá. Rekapituluji si každý den exercicií a snaží se vzpomenout si, řím mě, který den oslovil. Je toho najednou mnoho. Je na místě být za to vděčný a děkovat Bohu. Na závěr mne zaujala jedna myšlenka z poslední meditace: „Až se vrátíme do svých životů, máme se snažit dělat věci vědomě. Dělat je s Bohem, jako by stál vedle nás. Nikoliv však se vztyčeným prstem, ale jako přítel. Měli bychom mu odevzdávat vše, co děláme. Často to tak totiž není.“ ( Jan 21.k. 1 – 14)

Kéž se nám to všem po těchto cvičeních bude dařit lépe.